Mladoboleslavský soutěžní jezdec Michal Křemen (17. 5. 1989) patří k nejmladším pilotům nastupující soutěžácké generace. Od dětství toužil stát se závodníkem a už coby šestnáctiletý mladík debutoval v závodech do vrchu. Ihned po dosažení plnoletosti a obdržení řidičského průkazu přestoupil do své vysněné disciplíny – rallye.
Rallyové začátky
Michal: „Pocházím z Mladé Boleslavi a tak jsem měl k autům a soutěžím od dětství hodně blízko. Zpočátku jsme se s rodinou jezdili dívat na naší domácí bohemku. Po dvou letech jsme začali objíždět soutěže po celé republice.
Táta se věnoval RC modelům. Jezdil mistrovství České republiky. Modely jsem si vyzkoušel i já. V té době se ještě za autíčky neběhalo, ale vše se řídilo dálkovým ovladačem z tribuny. Většinou to byly závody v hale na koberci a občas venku na asfaltu, především v Hrádku. Měli jsme v plánu uskutečnit závody modýlků formou rallye, jak to dnes mnozí provozují. Mým dětským snem ale bylo jednoho dne usednout do závodního vozu.
V roce 2006, v mých šestnácti letech, jsem absolvoval první dva závody do vrchu s vozem Škoda Felicia, které jsme dali přezdívku „Hořčica“. Jednalo se o klasické rallyové enkové auto zapůjčené od Tomáše Řezníčka. V rallye s tímto vozem startoval Patrik Hlach. Poté jsme hledali něco rychlejšího a přes internet jsme se dostali k Hondě Civic 1,6 VTi od Ládi Barvíka. S ním jsme spolupracovali až donedávna. Po čtyřech startech s hondou jsme se pro letošní sezónu rozhodli startovat s Mitsubishi Lancer EVO IX opět od týmu Anvel. Test s vozem proběhl už loni koncem roku v Hoškovicích na letišti při Car Winter Cupu. Po dvou vrších s „devítkou“ jsem v Tišnově absolvoval svou premiéru v rallye s hondou a zkušeným spolujezdcem Rudou Kouřilem. Na sedmé erzetě nás ale zastavila porucha převodovky.“
Názor na rallye
Michal: „Automobilové soutěže považuji za jeden z nejnáročnějších sportů a to nejen motoristických. Například takové Safari jistě nebyla žádná legrace. Pro mě jsou závody v současné době největším koníčkem a zábavou. Když zrovna v některé soutěži nestartuji a mám čas, jedu se vždy podívat. Šestkrát jsem měl možnost zavítat na Rally Deutschland, ještě v době, kdy se jela pouze jako podnik mistrovství Evropy. Ze světových pilotů je mým největším oblíbencem Marcus Grönholm. Moc uznávám také legendy jako Ari Vatanen a Walter Röhrl. Moc mě potěšilo, že jsem se s Walterem Röhrlem a Marcusem Grönholmem potkal osobně na Deutschland Rally 2001. Tehdy se ještě jelo v rámci Evropy a nebyla tak přísná opatření. Byla možnost se k jezdcům dostat blíže a mám z té doby od těchto borců i autogramy.“
Čas a finance
Michal: „V zajišťování závodů mi pomáhá celá rodina. O zajištění finanční stránky se stará především můj děda. V začátcích jsem závodil především z rodinného rozpočtu. V dnešní době už je přece jen citelně znát pomoc sponzorů. S časem momentálně výraznější problém nemám. Jsem vyučený automechanik a od září jsem nastoupil na nástavbu.“
Učitelé a rádci
Michal: „Úplně prvním poradcem mi byl legendární Milan Dolák. Poradil nám, jak a s čím začít a jak dále pokračovat. Přes pronájem hondy jsme se seznámili s Láďou Barvíkem. S ním hodně konzultuji své závodění. Radí mi jakou jet stopu, kde brzdit levou nohou a další věci především okolo jízdy a ovládání auta. Co se týče rozpisu, mám štěstí na velmi zkušeného mitfáru Rudu Kouřila. Možnost startovat s ním mi také zajistil Láďa Barvík. Ruda se nejvíce podílel a podílí na mém soutěžáckém vývoji. Kvalitní rozpis považuji za osmdesát procent úspěchu. Prioritou pro letošní sezónu je absolvovat a dokončit co nejvíce soutěží s ohledem na získávání zkušeností a mezinárodní licence.“
Prof. MUDr. Pavel Dungl DrSc.
Michal: „Obrovskou zásluhu nejen na mém závodění, ale i na zdravotním stavu, má MUDr. Pavel Dungl z Fakultní nemocnice Bulovka v Praze. V osmi letech jsem měl veliký zdravotní problém. Na mém první táboře v životě mě znenadání přepadla silná bolest v oblasti pravého kyčelního kloubu. Nemohl jsem ani spát. Byl jsem převezen do Mladé Boleslavi na pohotovost do dětské nemocnice, kde jsem byl léčen na chřipku. Potíže neustávaly. Po několika dnech jsem navštívil ortopeda v Mladé Boleslavu MUDr. Šlaufa. Ten diagnostikoval velké problémy na pravém kyčelním kloubu a doporučil převoz do FN Bulovka. Zde bylo po několika rentgenech zjištěno neobvyklé, málo rozšířené onemocnění. Hrozilo mi trvalé setrvání na invalidním vozíku. Před trvalou invaliditou mě zachránil MUDr. Dungl úspěšným operačním zákrokem. Čekalo mě půl roku vleže v sádře od paty až k hrudníku. Dnes jsem však téměř bez následků. Tímto bych chtěl doktoru Pavlu Dunglovi moc poděkovat.“
Auto a jeho historie
Michal: „Honda Civic 1,6 VTi, se kterou jsem startoval v úvodu letošní sezóny, patří týmu Anvel Racing Ládi Barvíka. Vůz má velmi zajímavou historii. Původně patřil Josefu Petákovi a jezdil ve skupině A. Kromě mě s ním v letošní sezóně startovali také Martin Hudec a Pavlína Bělešová. Od uplynulé soutěže ve Vyškově jsem přestoupil ke zlínskému týmu Sparrow. Na Böttcher Rally jsem se představil s „modrou“ hondou. V letošní sezóně se za jejím volantem střídají Václav Dunovský a Tonda Podvalský.“
Konkurence ve třídě
Michal: „Třída N2 je v posledních letech poměrně početnou a kvalitně obsazenou kategorií. Letos je trošku problém v tom, že díky třem šampionátům se kvalita rozmělnila. Přesto ve sprintech vždy startuje hodně vozů honda. Myslím si, že je ironií, že ve sprintech je letos kvalitnější konkurence než v MČR vyjma vynikajícího Václava Dunovského. Svědčí o tom skutečnost, že při mém prvním startu v MČR v Pelhřimově, jsem skončil na třetím místě a držel jsem krok s Michaelem Bartončíkem a Petrem Hubáčkem. Jediný Duna nám všem ujížděl. Ve sprintech je to mnohem těžší. V Pačejově jsem poprvé docela stíhal Tonymu Podvalskému až do své lehké havárie na sedmé erzetě. Především Ladislav Henzl, Jiří Hladík, Tomáš Marek, Josef Černohorský a Libor Bešťák nám hodně ujížděli.
Oproti prvnímu startu v Tišnově jsme se však špičce dost přiblížili. Při prvním startu jsme ztráceli na špičku třídy okolo pěti vteřin na kilometr. Nyní už ztrácíme podle charakteru trati půl vteřiny až vteřinu na kilometr. Překvapením je, že se nám více daří na technických, obtížnějších a pomalejších tratích typu Kopná, než na leteckých dnech typu Pačejov. Asi nejlepší pocit mám z poslední soutěže ve Vyškově. Zde jsme po pátku vedli a nakonec jsme obsadili druhé místo za Martinem Hudcem. Na tomto výsledku má velký podíl především změna vozu a přestup k týmu Sparrow.“
Zajímavé zážitky
Michal: „Zajímavých a veselých zážitků si při závodech užiji dost. Ruda má za dobu své dlouholeté kariéry nepřeberné množství zážitků. Vždy jsem rád, když některé vypráví a dobře se při tom pobavím. Já si ze své dosavadní krátké kariéry už také vybavuji pár perliček. Například při tréninku v Tišnově se na nás vyřítil pick-up v protisměru a málem se převrátil. Několikrát se nám stala i nepříjemná věc v podobě mávání diváků, upozorňujících na nebezpečí na trati, které přitom žádné nebylo. Myslím, že by v některých případech neškodilo více soudnosti. Konkrétně na Kopné při defektu Tonyho Podvalského nás diváci zbytečně brzdili už ve chvíli, kdy jsme za ním byli ještě asi půl kilometru a dojeli jsme ho až ve stopce.“
Rallyová budoucnost
Michal: „Chtěl bych samozřejmě v rallye vystoupat co nejvýše. Letos pravděpodobně zůstaneme u hondy. Měli bychom startovat ve Vsetíně. Na Pražském sprintu bychom se měli představit s vozem Suzuki Ignis S1600. Příští sezónu stále řešíme. Variant je spoustu, Suzuki Ignis, Mitsubishi Lancer, Renault Clio R3, Honda Civic VTi. Velmi rádi bychom příští rok startovali na některém podniku v zahraničí. Je úplně jedno s jakým vozem. Rozhodně by to byla obrovská zkušenost a zážitek.“
Závěrem bych chtěl poděkovat své rodině, sponzorům a všem lidem, kteří mě podporují a pomáhají mi plnit dětské sny.
Monika Maříková působí v automobilových soutěžích od roku 2003 a na svém kontě už má pěknou řádku úspěchů. Po boku svého přítele Michala Fialy získala v roce 2004 mistrovský titul v tehdy početně dobře obsazené třídě A5 seriálu sprintrally. Zároveň měla to štěstí usednout i do vozu elitní specifikace WRC. Závěr letošní sezóny absolvovala Monika vedle Lukáše Pondělíčka. Společně by měli startovat i v roce 2008.
Rallyové začátky
Monika: „Můj táta jezdil jako spolujezdec; například s Petrem Šedivcem. Jako malou mě brával na závody. Vůbec mě to nebavilo. Většinou to dopadlo tak, že mě táta doslova táhl za sebou. Jednou jsem upadla, rozbila si koleno a roztrhala „epesní“ proužkované elasťáky. Rozhodla jsem se, že už na soutěže prostě nebudu jezdit. Ale přesto – v sedmnácti letech jsme s tátou byli jako diváci na Rally Český Krumlov. Najednou jsem tomu přišla na chuť. Když mi bylo osmnáct a teprve týden jsem vlastnila řidičský průkaz, zúčastnila jsem se Rallyšou Blovice v roli spolujezdce kamaráda Marcela Mourka. Startovali jsme s enkovým Nissanem Sunny a nabourali jsme do kapličky zrovna v místě, kde byla většina diváků. Od května roku 2003 jsem začala jezdit s Michalem Fialou se Suzuki Swift třídy A5.“
Názor na rallye
Monika: „Ačkoliv jsem se závodům od malinka bránila, staly se neodmyslitelnou součástí mého života. Kamarády mám ze závodů, přítele prakticky také díky soutěžím a naopak závody díky mému příteli. Naplňují mě a dávají mi další smysl života.
Mrzí mě, že se z rallye začíná vytrácet radost ze soutěžení. Jde stále více jen o peníze. Nevzniká moc nových přátelství a pouze přetrvávají ta stará. Je to hodně uzavřená komunita.“
Učitelé a rádci
Monika: „Nejvíce mě naučil Michal. Vysvětlil mi úplně vše ohledně rallye, rozpisu a chování auta. Před prvním startem s Marcelem mi rozpis vysvětlil můj táta. S ním jsme se v pozdější době vždy dohadovali, kdo co jak píše a čí rozpis je lepší. Táta byl rád, když jsem začala závodit. Splnila jsem mu tím sen. Hodně mi pomohl také Michal Ernst. Při každé soutěži jsem mu mohla zavolat a on mi poradil se změnami na trati, řekl, kde je vytahané bláto anebo kde se nachází „úpéčko“. Vždy jsem se na něj mohla obrátit i ohledně pravidel.“
Čas a finance
Monika: „Studuji čtvrtým rokem na Západočeské Univerzitě Fakultu ekonomickou v Plzni a tak je vše jasné. Peníze nemám žádné a času spoustu. Trochu bych preferovala, pokud by to bylo naopak.“
Jezdci a auta
Monika: „Debut jsem absolvovala v Blovicích 2003 s Marcelem Mourkem a Nissanem Sunny. V té době se ještě jednalo o zimní soutěž. Marcel také neměl příliš odjeto. Přes mnoho krizových situací se nám podařilo soutěž dokončit. Zbývající sprinty sezóny jsem usedla vedle Michala Fialy do vozu Suzuki Swift. V Brně jsme odstoupili vinou prasklého těsnění pod hlavou. Auto ještě nebylo doladěné. Zbývající čtyři podniky jsme přes nelibost soupeřů ve třídě vyhráli. Pořád nám hrozili vyprotestováním. Chtěla bych zpětně poděkovat našemu největšímu soupeři té doby Lubovi Minaříkovi, že se na rozdíl od mnoha jiných posádek k těmto praktikám neuchyloval. Závodění a přátelské vztahy s ním byly vždycky skvělé.
V roce 2004 jsme s Michalem pokračovali se suzukou. V té sezóně se počítali vítězové tříd v Čechách a na Moravě zvlášť a sčítaly se body z velkých podniků i sprintů. Vyjma odstoupení v Pačejově jsme vyhráli ve třídě A5 všechny podniky. Michal startoval v MMČR s fabií a spolujezdcem Tomášem Heidenreichem a stal se českým vítězem třídy A5. Vzpomínám na krásný souboj v Blovicích s Míšou Horou a Slávou Ducháčkem.
Rok 2005 nabídl obrovskou zkušenost. Dostali jsme nabídku startovat ve sprintech s vozem Škoda Octavia WRC týmu Max Racing. V MMČR měl s tímto autem závodit Emil Triner. Prvním podnikem s vozem elitní kategorie byly Okříšky. Sněhová kalamita v té době ochromila celou republiku. Těch pár kilometrů do Třebíče na seznamovací svezení s autem jsme jeli čtyři hodiny. Michal si chtěl zkrátit cestu přes pole a hluboko zapadl. Musela nás vytáhnout tři metry vysoká sněžná fréza. Tímto „děkuji“ panu Brázdilovi za tento „perfektní“ nápad, že Michala k tomuto činu navedl. V soutěži nám vystavila stop porucha převodovky. Dojeli jsme sice do servisu, ale náhradní jsme neměli a museli odstoupit. Následoval tragický Pelhřimov předčasně ukončený po úmrtí Tomáše Vojtěcha. Pro nás tím epizoda s vozem WRC skončila.
V létě roku 2006 jsem tak jednou v pondělí ležela u vody. Vtom mi zavolal Michal, že ve čtvrtek odjíždíme do Zlína a pojedeme Kopnou s Mitsubishi Lancer EVO VIII MR týmu Racing Activities Mládek. Rychle jsem řešila obnovení licence. Kopná byla jako vždy pěkná. Bohužel jsme ve druhé sekci skončili mimo trať. Auto bylo netknuté, jen jsme sklouzli do příkopu. Prosili jsme diváky, aby nás vytlačili ven. Říkali, že to nepůjde. V prvním průjezdu se z téhož místa totiž marně snažili vytlačit Jirku Volfa. Musela ho vytáhnout až hasičská avia. Sto metrů za námi havaroval náš plzeňský kamarád Ivan Beránek a ještě o kousek dále Tomáš Arazim. Následoval Pelhřimov a umístění v první desítce absolutního pořadí. Byli jsme moc spokojeni s dosaženými časy na vložkách. Na té poslední nás zastihl déšť. Jeli jsme na slickách. Michal nedobrzdil do retardéru, musel se otáčet a vracet. Později jsme se dozvěděli, že mnoho jiných soutěžících projelo retardér rovně, aniž by následovala penalizace, například vítěz soutěže Tomasz Kuchar.
Před začátkem letošní sezóny jsem se závoděním už moc nepočítala. Pak jsem dostala nabídku jet Vyškov s kamarádem Pájou Paškem v áčkové felicii týmu Montcar Autosport bratří Bryndů. Pája jel hlavně pro lidi, pořád smykem a byl to skvělý zážitek. Během vyškovské soutěže mi telefonoval Lukáš Pondělíček, jestli bych s ním nejela zbytek sezóny. Domluvili jsme se na vyzkoušení spolupráce na Příbrami. Až na jeden menší karambol se vše obešlo bez problémů a tak jsme společně absolvovali ještě Vsetín a Waldviertel. Představit bychom se měli i na sprintu v Praze.“
Konkurence ve třídě
Monika: „Nejvíce jsem konkurenci vnímala během závodění ve třídě A5, kde jsme strávili dvě úspěšné sezóny. Startovalo zde hodně posádek. Největší a nejvyrovnanější souboje jsme sváděli s Lubou Minaříkem. Každý závod jsme se přetahovali o vteřinky. Při posledním ročníku Sosnové nám pořádně zatápěl Miloš Vágner s favoritem. Udolali jsme ho myslím o pouhé tři vteřiny. Velkými soupeři byli také Míša Hora a Sláva Ducháček.
Věřím, že pokoukání na naše závody muselo být pěkné i pro diváky. Jednou v Blovicích závodil Michal s takovou vervou, až postupně urazil ze suzuky obě zrcátka. V kategorii WRC jsme se moc neohřáli. Konkurenci jsem tak ani nestihla začít vnímat. V N4 nás těšily vyrovnané časy na některých erzetách s piloty jako jsou Karel Trojan a Josef Semerád. Co se týče A6, začínám soupeře teprve poznávat. Perspektivou pěkných a vyrovnaných soubojů by mohla být rozvíjející se kategorie R2.“
Oblíbená soutěž
Monika: „Asi to vyzní blbě, když nebudu český patriot, ale popravdě řečeno nejraději mám Rallysprint Kopná. Nabízí nádherné a technické tratě a dokonale prověřuje kvality jezdce, spolujezdce i rozpisu. Vzhledem k charakteru trati musí být velmi krásná a obtížná také barumka. Tu jsem však zatím navštívila pouze v roli diváka. Svými velkými rychlostními průměry mě trochu zklamala Příbram. Preferuji raději pomalejší a techničtější rychlostní zkoušky.
Velmi ráda se také jezdím dívat na světové podniky. Od vstupu Deutschlandu do mistrovství světa jsme ani jednou nechyběli na tomto podniku. Nadšena jsem především z tratí ve vinicích. Výhodou je, že chyby zde nebývají příliš fatální a po výletu mimo trať se dá často pokračovat. Byli jsme svědky průjezdu vinicí v podání Gardemeistera, Ponse či Vojtěcha. Letos v létě jsme zavítali na Sardinii. Šotolina je hodně zajímavá a zřejmě i bezpečnější než asfalt. Stáli jsme kousek od havárie Loeba. Je daleko vidět, jen ten prach je nepříjemný a to dost. Nedávno jsme navštívili Irsko. Obdivuji každého, kdo soutěž absolvoval a dokončil. Povrch tratě neměl moc společného s asfaltem. Všude bylo hodně vytahaného bláta a pokud se přece jen někde objevil asfalt, klouzal jako led. Dobrodružstvím bylo stanování v totálním dešti a pětistupňových teplotách.“
Plány do budoucna
Monika: „Momentálně to vypadá na absolvování sezóny 2008 s Lukášem Pondělíčkem. Jänner bychom měli jet se stávající kitovou felicií. V průběhu sezóny by mělo dojít k přestupu na nový vůz, pravděpodobně Citroën C2 R2. Ráda bych se zúčastnila některé ze soutěží mistrovství světa. Případné další nabídky nezávisí na mě. Osobním přáním je za dva roky úspěšně dostudovat.“
Poděkování
Monika: „Závěrem bych ráda poděkovala lidem, kteří mi moc pomohli a pomáhají. Jako prvního musím zmínit tátu, který mě k rallye přivedl a mámu, že nás oba nepřetrhla, když jsem začala jezdït jako spolujezdec. Dále nesmím zapomenout na celou rodinu Fialů a Mládků za kompletní podporu v mém životě (samozřejmě nejvíce Michalovi za vše !!) a Lukášovi za možnost s ním závodit.“
Foto: Robert Balcar, Sharkie, portréty Ivan Štefko
Jihočeška žijící v Praze, Kateřina Štorková, se na tratích našich soutěží pravidelně objevuje na pozici jezdce i spolujezdce. Jejím srdečním podnikem je Rally Český Krumlov. V příští sezóně by ráda absolvovala kompletní šampionát MMČR.
Foto: Pavel a Jaroslav Kacerovští
Rallyové začátky
Katka: „Soutěžím se aktivně věnuji od roku 2002. Začínala jsem jako spolujezdec s Patrikem Hlachem ve Škodě Favorit třídy N1. Nevěděli jsme o rallye vůbec nic a vše jsme se učili v praxi. Patrik předtím jezdil rallycross, ale pořád ho to táhlo k soutěžím. Po dohodě s kamarádem Michalem Huspekou si udělali licence a plánovali vytvoření posádky. Dva měsíce před první plánovanou soutěží se Michal Patrikovi omluvil, ať se nezlobí, ale že nemá srdce usednout na sedadlo spolujezdce.
Vzhledem k tomu, že jsem už od malinka každý rok stávala mezi diváky v místě mého tehdejšího bydliště na soběnovské erzetě při Krumlově, vždy mě lákalo usednout do závodního vozu. A tak jsem si vedle Patrika sedla já. Debut jsme si odbyli v zimních Blovicích. Následovaly Okříšky. Zde jsme se netrefili na mostek a poprvé zažili havárii. Prasklá poloosa nám znemožnila v soutěži pokračovat. Pamatuji si to jako by to bylo včera. Přihlížející diváci říkali, co je to za magora za volantem. Po čtyřech sprintech jsme si splnili sen a postavili se na start domácí Rally Český Krumlov. Na šesté erzetě ve Svatém Jánu nás ale zastavila porucha motoru. Vedle Patrika jsem pak absolvovala tři sezóny.“
Foto: Pavel a Jaroslav Kacerovští
Názor na rallye
Katka: „Je to můj velký koníček. Věnuji se mu už šestý rok. Líbí se mi svým adrenalinem, krásnými tratěmi a popularitou, jíž se mu stále dostává. Fanoušci soutěží nejsou rozmazlení jako příznivci mnoha jiných sportů. Vydrží sledovat závody ve vedru, zimě, dešti. Věřím, že zachovají přízeň našemu sportu i do budoucna.“
Foto: Pavel a Jaroslav Kacerovští
Učitelé a rádci
Katka: „V začátcích mě i Patrikovi moc pomohl Pavel Kundrát. Vysvětlil nám práci spolujezdce a pravidla při soutěžích. Kdykoliv jsme něco nevěděli, mohli jsme se na něj obrátit. Tímto mu za vše děkuji. Největší díky patří Míše Urbáškové. Co se týče řízení auta, jsem spíše samouk. Jen před letošním Krumlovem mi pár rad poskytli Toník Tlusťák a Kačka Trojanová. Oba hondu velmi dobře znají. Mým jezdeckým vzorem je právě Kačka Trojanová. Vážím si, že kdykoliv jsem něco nevěděla nebo se něčeho obávala, vždy mě poradila, podpořila a povzbudila a dokázala vše převést v legraci. Tímto Kačce moc děkuji a smekám před ní klobouk za to, co v rallye dokázala. Přes všechny své úspěchy a slávu zůstala sama sebou, nepřetvařuje se a takových lidí si vážím.“
Foto: Pavel a Jaroslav Kacerovští
Čas a finance
Katka: „S uvolňováním na závody problém nemám. Pracuji jako servírka ve španělské restauraci Labodega v Praze 1 vedle Masarykova nádraží. Mám zde skvělé kolegy, kteří mému závodění fandí a vychází mi vstříc. S financemi to bylo především v začátcích hodně složité. Po šesti letech v motoristickém sportu se mi blýská na lepší časy. Díky novému sponzorovi, pražské společnosti PK Oil, se mi rýsuje absolvování kompletní příští sezóny MMČR.“
Foto: Pavel a Jaroslav Kacerovští
Moji jezdci, spolujezdci a auta
Katka: „Začátky jsem prožila vedle Patrika Hlacha. Spolu jsme začínali s enkovým favoritem a pokračovali v téže třídě s modrou felicií od Pavla Prášila. Nejvíce si cením druhého místa ve třídě N1 na Krumlově.
Následoval Pačejov vedle Pavla Kundráta ve Volkswagenu Polo. Pavel byl tehdejším neohroženým králem třídy N1. Byla to nabídka, která se neodmítá. Svezení s ním bylo nádherné a třídu jsme vyhráli.
Už v té době mě lákalo zkusit si rallye i za volantem. V roce 2004 jsem to při Krumlově zrealizovala. Půjčila jsem si žlutou enkovou felicii od Tomáše Řezníčka a jako spolujezdec vedle mě usedl zkušený Václav Vorel. Premiéry bývají těžké a tak se mnou měl hodně práce. Vítězstvím pro mě bylo úspěšné dokončení soutěže s nepoškozeným vozem. Složila jsem tím soutěžáckou maturitu na domácí půdě.
Po roce opět na Krumlově jsem za volant usedla znovu. Tentokrát do zcela nového vozu Suzuki Ignis od Dušana Breichy. Přestože auto závodilo poprvé, fungovalo dobře. Poprvé vedle mě usedla na sedadlo spolujezdce Míša Urbášková. Seznámily jsme se tři dny před soutěží a hned jsme si padly do oka. Míša je moc dobrá spolujezdkyně. Moc mi pomohla s rozpisem a úspěšně jsme dojely do cíle třetí ve třídě. Moc si u ní vážím především její upřímné povahy. Nepřetvařuje se, jedná na rovinu a co má na srdci, to na jazyku. Pokud bude moci jet se mnou nadále, nevyměnila bych jí za nikoho. Jelikož ale naviguje i Libora Votavu a Martina Vegrichta, musíme se o ní dělit. Staly se z nás nejlepší kamarádky i v soukromém životě a můžeme se na sebe spolehnout i ve zlých časech. Míša je super a nedám na ní dopustit. Tímto jí chci za všechno moc poděkovat.
Na Krumlov 2006 jsem dostala nabídku od Karla Macha z týmu ČK Motorsport usednout do vozu Volkswagen Polo s rakouským jezdcem Rudi Pfeifferem. Rudi mi řekl, že zatáčky mu můžu diktovat česky. Slovům levá a pravá prý rozumí. Číslice chtěl ale v němčině. Dvojjazyčný rozpis pro mě byl nepřekonatelnou překážkou. Pletlo se mi to. Dohodli jsme se, že mu budu diktovat německy vše. Poté už spolupráce fungovala. Komplikací byl naopak déšť, který po dlouhých letech postihl krumlovskou rallye. Jeli jsme proto raději opatrně, ale cíl jsme spatřili.
V roce 2006 jsem také absolvovala svoji premiéru na zlínské Barumce. Navigovala jsem Renatu Soukupovou s Peugeotem 106 Rally. S tímto autem letos startoval na Barumce Milan Blahout. My s Renatou odstoupili na Trojáku. Ve sjezdu se auto na štěrku svezlo, Renata ho nedokázala ukočírovat a trefily jsme klády. Byla to dost velká rána a došlo k velkému poškození auta včetně motoru.
Foto: Pavel a Jaroslav Kacerovští
Letošní sezóna je pro mě zatím nejbohatší na počet soutěží. Tři týdny před Krumlovem se mi podařilo sehnat peníze na Krumlov, Bohemku a Barumku. Dohodla jsem se na pronájmu červené Hondy Civic 1,6 VTi na tyto soutěže od Toníka Tlusťáka. Krumlov s tímto autem byl hodně těžký, jako každé začátky. Do auta jsem poprvé usedla až v pátek, jelikož v noci ze čtvrtka na pátek se měnil motor.
Neočekávám od této sezóny velké výsledky, ale spíše se chci učit jezdit s tímto vozem. Poprvé jsem startovala s autem se špérou. Podle všech přihlížejících se špéře povedlo mi nafackovat a ještě k tomu na mé nejoblíbenější erzetě Svatý Ján. Následně jsem sklouzla mimo trať. Spolujezdkyni mi zde dělala Petra Veselá. V porovnání s Vaškem Vorlem a Míšou Urbáškovou se raději nechci vyjadřovat. Tímto jí ale přesto děkuji, že se mnou soutěž absolvovala. Vím, že není lehké usednout ke mně do auta vzhledem k tomu, že za volantem začínám. Ale spolujezdce jsem dělala a vím, že v autě musí oba fungovat a rozumět si. Nebo mít alespoň snahu.
Bohemku jsem musela odříci s ohledem na změnu zaměstnání. Byla jsem první den v nové práci. O Barumce jsem věděla, že je to naše nejtěžší soutěž. Přesto jsem se jí rozhodla jet a úspěšně jsem jí dokončila. Vedle mě usedla Jana Reslová. Janě také děkuji a cením si její ochoty startovat přesto, že je na mateřské dovolené. Zpočátku snahu měla a v pátek a sobotu v autě fungovala. V neděli to byl pravý opak. Nezbylo mi než jet na oči.
Zůstala jsem však věrna i původní profesi spolujezdce. Obrovským zážitkem pro mě byl Tišnov s Mírou Janotou v historickém voze Opel Ascona. Nabídka od Míry pro mě znamenala hrozně moc. Získala jsem zkušenost se závoděním s autem se zadním náhonem. Děkuji za tuto šanci Mirkovu stálému spolujezdci, Jiřímu Radovi. Jirka v termínu Tišnova pracoval pro radotínský tým KART Centrum jako mechanik na jiných závodech, a tak nemohl jet on. Bylo to nádherné svezení, ale také boj s nepřející technikou. Dost jsme se nadřeli.
Peripetie začaly problémy se spojkou ke konci druhé erzety. Poté praskl přítlačák, upadl kabel dobíjení, následně zlobilo zapalování. Jak jsme spěchali, blbě jsme zařadili a praskla vidlička. Jeli jsme na dvojku, udělali motor a teprve poté odstoupili. Klobouk dolů před Mírou přes všechny ty problémy. Nevěřila bych, že dokáži po každých sto metrech utlačit tento vůz. Bylo to asi šestkrát a ocitli jsme se na pokraji sil. S Mirkem a Jirkou spolupracujeme a budeme i nadále.
Co se týče nového sponzora, tak také posádka Mirek Janota – Jiří Rada pojede v barvách PK Oil. Je z nás tým a příští sezónu pojedeme pod hlavičkou Zdeňka Tichého z KART Centra. Chci tímto za sebe, Mirka a Jirku poděkovat pánům Štěpánovi Kauckému a Robertovi Petkovovi z firmy PK Oil s.r.o. za finanční podporu a umožnění věnovat se našemu milovanému sportu. Pokud mu to čas dovolí, bude pan Kaucký jezdit na každý náš závod a dodávat nám podporu. Pevně věřím, že spolupráce bude zdárně fungovat ke spokojenosti všech zúčastněných.
Na Pelhřimov mi Jiří Rada zajistil další vynikající zkušenost. Domluvil mi možnost usednout vedle Jiřího Volfa do Mitsubishi Lancer EVO IX. Začátek pro mě byl těžký. Neměla jsem strach z jízdy, ale spíše abych něco nepokazila a správně fungovala. To se mi podařilo. Svezení bylo nádherné, ale bohužel krátké. Na třetí rychlostní zkoušce díky chybě v rozpisu jezdce jsme vjeli na betonový mostek, urazili kolo a očesali o strom celý levý bok auta. Byli jsme nuceni odstoupit. Jiří Volf mi poskytl další velkou zkušenost. Děkuji mu tímto za spolupráci a do dalších závodů mu přeji co nejlepší výsledky.
V Prachaticích jsem navigovala Vlastu Hodaně ve Škodě Felicii Kit Car. Po první erzetě však došla voda a tak svezení skončilo hned v úvodu.“
Foto: Pavel a Jaroslav Kacerovští
Oblíbená soutěž
Katka: „Jednoznačně mojí nejoblíbenější soutěží je Rally Český Krumlov. Nejraději mám erzety Soběnov a Kohout. Přímo na vsi v Soběnově jsem bydlela osmnáct let. Trať mi vedla přímo kolem domu. Dodnes mám v Soběnově strejdu a tetu. Každý rok jsou mi oporou. Letos jsem jim málem rozbořila vrátka. Krumlov považuji za nejlepší soutěž u nás. Máma se přestěhovala do nedalekých Besednic. Zde se pro změnu jede erzeta Kohout. Doufám, že tyto technické a krásné erzety se budou jezdit i nadále. Kromě Krumlova se mi moc líbí barumka svojí náročností a atmosférou. Budí obrovský respekt.“
Foto: Pavel a Jaroslav Kacerovští
Rallyová budoucnost
Katka: „Soutěže mě drží nad vodou v těžkých životních situacích. Chci se jim věnovat i nadále. Našla jsem v nich zalíbení a chci se zlepšovat a učit novým věcem. Příští rok bych měla absolvovat kompletní seriál MMČR. O autě se bude teprve jednat. Spolujezdcem by měla být Míša Urbášková. Pokud na některý závod nebude mít volno, zaskočí za ní výborný člověk, který mi v životě hodně dal a dokázal mě podržet v soukromí i při závodech.“
Kdyňská posádka Jan Šlehofer (24.7.1984) a Zbyněk Soběhart (20.9.1976) patří k nejnadějnějším jezdcům na našich tratích. Už ve své první kompletní sezóně vybojovali ve sprintrallye tituly ve třídě N2 i Junior 2000 a upozornili na sebe divácky velmi atraktivními průjezdy.
Rallyové začátky
Zbyněk:"První soutěž jsem absolvoval roku 2004 v Prachaticích v rámci ČMPR na horkém sedadle po boku Bohumíra Svobody ve voze Škoda 1000 MB. Prožil jsem si tam jak začátečnickou nervozitu a trému, tak i krásnou soutěž. První ostré kilometry jsme absolvovali v páteční etapě za tmy. O to byla premiéra těžší. Podařilo se nám vyhrát třídu i díky tomu, že jsme měli jen jednoho soupeře a ten navíc pro technickou závadu odstoupil. Díky startům v Prachaticích a Kramolíně jsme skončili na druhém místě ve třídě H8 pro rok 2004. Především proto, že po celý rok byla třída málo obsazovaná. Tímto bych chtěl za svůj debut v rallye Bohumírovi poděkovat a popřát mu sportovní úspěchy. Vzpomínám na to jen v dobrém. V roce 2005 jsme se dohodli na spolupráci s Honzou. Bral jsem to jako výzvu. Mohl jsem se posadit do soudobého auta a absolvovat soutěže, na které jsem se do té doby chodil dívat jen jako fanda. Po sobotách jsme začali jezdit v tréninkovém autě a sehrávali se na společném rozpise. Během tohoto sehrávání jsme za běžného provozu absolvovali i pár horkých chvil. Například výlet do pole na známé šumavské rychlostní zkoušce nedaleko Běšin."
Zbyněk Soběhart, foto: Robert Balcar
Honza:"Závodnická krev ve mně začala kolovat už od ranného věku. Zpočátku jsem byl samozřejmě jen divák a to na závodech autokrosu. Můj bratr dělal mechanika Milanu Stárkovi a Honzovi Marečkovi. Snil jsem o tom, že se také jednou svezu v něčem takovém. Uvažovali jsme o junior buggy, kde se tehdy jezdil motor Trabant. Začali jsme dokonce stavět i rám. Když jsme však poznali, že tak malá bugina se finančně neliší od té nejsilnější, nechali jsme si zajít chuť. Shodou okolností při montáži mycí linky, kterou se zabývá naše rodinná firma, jsme narazili na jednoho chlapíka a stroj jménem motokára. Slovo dalo slovo a někdy o měsíc později jsme chlapíka navštívili a rozhodli jsme se motokáru koupit. Hned zpočátku přišlo malé testování na okruhu ve Vysokém Mýtě. Zde jsem o dva roky později poprvé okusil pocit vítězství. Začátky byly dost krušné a tratě vhodné pro trénink dost daleko. Volili jsme proto alternativu dopravního hřiště autoškoly. To se ale neobešlo bez adrenalinových zážitků. Hned třetí den jsem letěl do lesa mezi široké smrky a trefil lampu. Můj první crash. Bylo mi jedenáct let a kára dosahovala rychlosti okolo 150 km/h a 19 tisíc otáček za minutu. Během roku, v mých dvanácti letech, jsem seděl na trati v mém prvním ostrém závodě MČR. Tomuto sportu jsem se věnoval osm let. Byl to velký přínos pro mojí, v té době ještě neznámou, rallyovou budoucnost. Po osmileté zkušenosti jsem chtěl změnu a přestoupit mezi velké kluky do světa rallye. K tomuto sportu mě hodně pomohl můj bývalý soupeř z motokár Tony Tlusťák. Svěřil mi a pronajal závodní auto pro skupinu N2."
Jan Šlehofer, foto: Robert Balcar
Názor na rallye
Zbyněk:"Vzhledem k tomu, že nedaleko mého bydliště se každý rok jezdí Rallye Šumava, tíhnul jsem k soutěžím už od malička. Jako fanda jsem objel všechny u nás konané soutěže. Díky rallye jsem poznal mnoho bezvadných lidí, mimo jiné Petra Neubauera a Karla Němce. S nimi jsem se podíval i na soutěže mistrovství světa do Finska, Švédska a San Rema. Na každou z těchto soutěží vzpomínám moc rád, každá z nich má své kouzlo. Mojí vášeň pro rallye tyto výlety jen upevnily. Tak jsem moc rád, že dnes mohu být součástí rallyového sportu."
Honza:"Můj názor na rallye jsem si vytvořil v den, kdy jsem usedl do soutěžního auta. Na mém prvním testování mě svezl Tony Tlusťák, abych věděl o čem to je. Již při prvním kilometru jsem se přestal dívat ven a sledoval jsem jen moje nohy opírající se o podložku na místě spolujezdce. Větší strach jsem v životě neměl a bylo po chuti se do rallyesportu vůbec pouštět. Můj názor se dotvářel po absolvování mé první soutěže. Uvědomil jsem si, že je potřeba smeknout před každým, kdo soutěž dokončí až do cíle. Dospěl jsem k tomu, že je potřeba mít v hlavě vše srovnané, ale zároveň poněkud prázdno. Chtěl bych apelovat na všechny ty chytráky co stojí na mezích u tratě a používají větu "takhle bych jel taky". Všichni mají možnost nám to předvést. Také mě trochu mrzí, že lidi ve vedení našeho rallysportu si hrají na velké odborníky, přičemž jsou to jen loutky, které my, nadšenci milující tento sport, nemálo platíme a ještě někdy doplácíme na jejich přehnanou ješitnost. Naopak bych chtěl vyzdvihnout pana Rosického, který si na nic nehraje, na rozdíl od některých technických komisařů, kteří tomu rozumí jako koza baloňáku."
Čas a finance:
Zbyněk:"Pracuji jako technik ve společnosti ČEZ a.s. Práce v této firmě je hodně náročná na čas a tak je normální, že se v týdnu vracím domů i kolem osmé hodiny večer. Je to dané i tím, že ČEZ působí téměř po celé republice a tak často vyjíždím za prací do různých koutů naší země. Například k letošní Labské rallye jsem s Honzou odjížděl z domova ve čtvrtek ráno na seznamovací jízdy a v sobotu po soutěži jsme se vraceli v nočních hodinách zpět, abych alespoň v neděli strávil čas s rodinou. Už v pondělí ráno jsem odjížděl služebně zpět do Hradce na celý týden. Pokud nepracuji a nezávodím tak se snažím trávit čas s rodinou, protože mé absence doma odnáší rok a půl starý syn Tadík a žena Ilona, které bych chtěl poděkovat za starostlivost a chod domácnosti. Co se týká financí, tak těch není nikdy dost a tak se snažím Honzovi a jeho bratrovi Láďovi vždy nějak vypomoci alespoň získáním prostředků na startovné. Protože rallye se pro mě ze začátečnického dobrodružství stalo adrenalinovou záležitostí."
Honza:"Jelikož jsem už tři roky mimo hru co se týče studia, nastoupil jsem do rodinné firmy AWT Servis s.r.o. Zabýváme se výrobou a repasí mycích linek pro automobily a já jsem nenahraditelná součástka pracovního chodu. Firma vyžaduje pracovní nasazení i o víkendech a svátcích a odměnou je pomoc a podpora při mém závodění. Není problém odjet závodit už ve čtvrtek a nechat starosti na rodině. Tímto jim ze srdce děkuji za podporu jak finanční, tak psychickou, které se mi dostává v nemalém množství. Vzhledem k mému mládí a rozhazovačnosti, se držím hesla – žijeme jen jednou, takže co nedám do závodů, to stejně nezbude. Dá se říci, že trénuji skoro pořád a materiál je zatraceně drahý. Navštěvuji hotel jménem Jiřina Šlehoferová, moje mamka a tam je ubytování, stravování a praní za hubičku. Díky."
Foto: Tomáš Adamec
Učitelé a rádci
Zbyněk:"Mým prvním učitelem byl před první soutěží Jaroslav Váňa, spolujezdec Antonína Bergera. Ulehčil mi předstartovní trému, vysvětlil mi, co je to jízdní výkaz, časová kontrola a další záludnosti spolujezdců. Tímto mu moc děkuji. Další zkušenosti a učení absolvuji dohromady s Honzou."
Honza:"Neřekl bych že mám nějaké učitelé, jelikož se snažím být velký samouk. Neřekl bych že mám rádce, ale spíše velké kamarády, jako jsou Viktor Wagner, Honzík Kopecký, Tonda Tlusťák, Sláva Ducháček, Honzík Sýkora, Vašík Dunovský a mnozí další. Některé znám už z motokár. Jsou to velcí střelci a často mi dokázali seriozně poradit. Dodnes s nimi jsem v kontaktu a všechny touto cestou srdečně zdravím."
Auto a jeho historie
Honza:"Vystřídali jsme celkem čtyři auta stejné značky Honda Civic 1,6 Vti. Vůz disponuje asi 189 PS. Má tlumiče Proflex nebo HP, dále úpravu stálého převodu a závodní brzdové destičky. K vozu jsou k dispozici pneumatiky značky Pirelli. Auto se kterým jsme startovali poprvé, byla červená honda týmu Motocarsport Zádveřice a o původu tohoto auta vím jen to, že s ním startovali Tony Tlusťák, Pepík Koukola a mnoho dalších soutěžáků. Na Hradci 2005 jsme měli možnost jet se starým modelem žluté barvy bratří Bohmů. Auto bylo bez špéry a točilo kolem devíti tisíc otáček. Tak to byl docela mazec. Od rallye Pačejov 2006 jsme využívali služeb Sparrow Racing, u kterých jsme vystřídali dva vozy. Celému týmu patří velká poklona za perfektní připravenost."
Zajímavé zážitky
Zbyněk:"Ke každé soutěži se váže nějaká vzpomínka, ať už dobrá či špatná. Jsem rád, že se nám zatím vyhnula velká havárie, která by znemožnila naše další starty. Osobně moc rád vzpomínám na sněhovou soutěž v Okříškách. Bylo to moje první svezení na sněhu. Při seznamovacích jízdách jsem byl ze všeho hodně vykulený, ale při samotné soutěži už jsem si to doslova užíval. Perličkou je, že na prologu se nám zde podařilo zajet devátý absolutní čas. Další krásnou vzpomínkou jsou Rally Hustopeče, kde se nám podařilo opět zvítězit ve třídě N2. I když mě to stálo hlas a polovinu soutěže jsem Honzovi oddiktoval bez interkomu pomocí prstů."
Honza:"Zážitků je z každé soutěže spousta, jak z tratě, tak i ze zákulisí. V rallysportu je mnoho skvělých lidí a kamarádů a samozřejmě i dost krizových situací. Ty k tomu patří a alespoň víme, že nejedeme plívu. Nemá cenu tyto situace popisovat, každý si ty svoje lahůdky určitě užil sám, ale dokud má Zbyňda sešit v rukou, tak se nic neděje."
Foto: Petr Sagner
Rallyová budoucnost
Zbyněk:"Budoucnost v rallyovém sportu jako v jednom z finančně nejnáročnějších, je vždy závislá právě na financích. Proto je těžké něco dlouhodobě plánovat. Určitě bych si přál, aby nám bylo přáno odjet co nejvíce ostrých kilometrů a přinejmenším zopakovat letošní úspěchy. Pokud bude moje spolupráce s Honzou klapat jako dosud, tak bych chtěl po jeho boku absolvovat co nejvíce soutěží a sezón. Svezení s ním je parádní zážitek."
Honza:"U mě je budoucnost jistá v tom, že se budu snažit všem lidem, kteří za mnou vždy stáli, vše splatit s co největším úrokem. Nejsem člověk, který kouká zrovna hodně dopředu. Snažím se žít ze dne na den jak jen nejlépe umím a pořádně si to užít. Chtěl bych ještě všem lidem pohybujícím se okolo rallyesportu dokázat, že za něco ze Zbyňdou stojíme a že s námi musí ještě nějaký ten pátek počítat."
Závěrem bychom ještě chtěli velmi poděkovat panu Jiřímu Rozsypalovi a jeho týmu Rally Sport Promotion. Po velmi dobrém vstupu do sezóny jsme se ocitli ve finanční situaci, která nám znemožnila start na Kopné a ohrozila další pokračování sezóny. A právě pomoc pana Rozsypala a RSP nám umožnila sezónu dokončit a vybojovat oba tituly. Patří jim za to náš velký dík.
Jan Sýkora s Martinou Škardovou bezesporu patří mezi nejdravější posádky, které se v posledních dvou letech objevily na tratích našich soutěží. Na jejich atraktivní průjezdy je radost pohledět. Ostatně fotografie jejich skoku v Okříškách dokonce vynesla jejímu autorovi vítězství ve fotosoutěži na stránkách eWRC. V následujících řádcích se s Honzou i Martinou můžete blíže seznámit.
Rallyové začátky
Honza: „Můj vztah k rally se zrodil v době, kdy se u nás doma jezdila Rally Úslava. Bydlím nedaleko Blovic a tak to pro mě vždy byly druhé vánoce. Chodili jsme se s tátou dívat jak to piloti stotřicítek a žigulíků dávají po dveřích. Nejbližší erzetu jsem si pak projížděl na kole a zkoumal převálcovanou trávu od krácení zatáček. To byly mé první rychlostní zkoušky a první seznámení s ideální stopou. Později jsem opustil kolo a doma předělával jsem stodvacítku. Později jsme do ní namontovali rám a hned jak jsem dostal řidičák, hurá na Rally Hořovice. Byla to dvoudenní soutěž s mnoha erzetami. Počasí bylo proměnlivé, střídalo se sucho i mokro, prostě dobrá škola. Jen rozpis hodně pokulhával. Největší trému jsem měl v diváckých místech. Nebyl pro mne důležitý čas, ale to, abych auto poslal před lidmi správně bokem. Po dalších dvou závodech s BMW a svezení s Mitsubishi Evo V půjčeným od Josefa Semeráda jsem definitivně přestoupil na předohraby. Nejprve to byl favorit a nyní felicia.“
Martina: „Blíže k rally jsem se dostala až díky Honzovi. Když jsem ho poznala, několikrát mě svezl v autě na sněhu a ani mě pak nemusel nějak přemlouvat, abych si vedle něj sedla i jako spolujezdec při soutěžích. Poprvé jsme spolu jeli při Májovém svezení v Kramolíně před třemi lety. Soutěž i Lancer EVO V pro mě znamenaly velký zážitek. Poprvé jsem poznala atmosféru rally, která je skvělá a zároveň přišla na to, že se mám ještě co učit.“
Názor na rally
Honza: „Rozdělil bych to na světové a domácí soutěže. Nejsem příznivcem stylu Sebastiana Loeba. Je to super borec, výsledky a počty vítězství hovoří za vše, ale neztotožňuji se s názorem mnoha lidí, že jízda jako po kolejích je vždy to nejlepší. Loeb určitě poskočil vpřed rychleji než ostatní a je těžké mu konkurovat. Když se ale podívám na Finsko 96 v podání Kankkunena, mám z toho extázi, ten pocit z Loebovy jízdy teď nemám. Jízda dveřmi napřed k soutěžím patří a byl bych nerad, kdybychom se na takové průjezdy za pár let mohli dívat jen na DVD. U nás šla podle mě úroveň rallye malinko zpět. Ne snad nasazením jezdců, spíše odlivem nejatraktivnějších vozů. Svým způsobem to je dobře, protože je nyní víc vidět i na posádky v nižších třídách a podle mě i ten poslední člověk na trati si zaslouží fandovství a sledovanost. Co se týče vyděděných vozů wrc, tak nejvíce lituji majitele těchto speciálů, kteří si je pořídili za nemalé peníze, občas až neadekvátní naší ekonomice a tato investice rychle ztratila hodnotu.“
Martina: „Bez sponzorů se závodění zvládá jen těžko. Pro soutěživé typy, jako jsme my je samotná jízda hodně zábavná. Nabízí napětí, adrenalin i radost z úspěchu. O to větší je zklamání, když auto nedojede do cíle, to hodně naštve.“
Učitelé a rádci
Honza: „Když se začíná, je každá rada dobrá. Měl jsem štěstí na kamarády, kteří nejen poradili, ale i pomohli. Jedním z nich byl i Víťa Houšť. Je to super kámoš, i když se dnes už tolik nevídáme. Jeli jsme spolu mou první opravdovou soutěž s historickým BMW 2002 Ti. Tehdy mi Víťu půjčil Pavel Valoušek. Já si tehdy ani nedovedl představit, že by takový spolujezdec přesedl z corolly do veterána. Valda mi řekl, abych to neřešil, že to bude super jízda. A taky byla! Dva týdny před startem u nás v Kramolíně jsme s Víťou okolo Karlštejna. Zkoušeli jsme si psaní rozpisu. Celé to pro mě bylo obrovské plus. Naučil jsem se základy rozpisu od naprostého profíka a mohl jsem čerpat i z Valdových zkušeností a oběma jim jsem moc vděčný. Podle takto zpracovaného rozpisu by mohla jet jistě většina posádek. Je stručný a výstižný. Fascinovalo mě s jakou lehkostí si Víťa poradil při odhadování nepřehledných míst. Já bych to vymýšlel týden a jemu stačila dvě slova. Také mě donutil opravdu poslouchat spolujezdce. I když ne vždy to vyšlo. Vzpomínám, že jsme jeli asi čtyři serpentiny z prudkého kopce a následovaly dvě rychlé zatáčky. Levá trojka a po pár metrech levá šestka. Víťa říkal, že musím držet až za tu druhou dvojku. Já oponoval, že bavorák není corolla a že nezastaví na pěti metrech. Přesto jsem mu uvěřil a držel jsem, takže jsme pak dlouho jezdili po louce. Ale to byla výjimka. Ve většině případů měl Víťa pravdu. Jízda s ním byla super zážitek. Dokonce jsme jen lehce zaostávali v historicích za Odložilíky na velmi silném Porsche. Budu rád, když si svezení po boku Víti ještě někdy zopakuji a třeba i v lepším autě.“
Čas a finance
Honza: „Pracuji v Mladé Boleslavi a z Vlčic u Blovic, kde bydlím, je to 200 km, takže dojíždění a práce zabere dost času. To se pak bohužel odráží v tom, že byt již předělávám tři roky. Martina je již značně netrpělivá, ale naštěstí jí to můžu nahradit těmi závody. Rozpočet z 90% pokrývám z vlastního platu a nebýt mého táty, asi bych to ani nezvládl. Obě rodiny patří také k největším sponzorům. Jen když si člověk spočítá startovné na devíti sprintech, je to pěkná suma. Bylo by super, kdyby se FAS zamyslel nad nějakým programem, který by dokázal náklady snížit, nebo získal sponzorské peníze tak, aby z toho měli užitek všechny posádky. Podobný systém funguje ve fotbale, hokeji, tak proč by to nešlo? Ale dost pesimismu, brečet bude i ten, který jede s velkým autem. Pro nás se snad rodí naděje, že příští rok bude po finanční stránce lepší a tak už se těším.“
Martina:“Časový problém nemám. Ještě studuji a tak se vždy na seznamovačky nějak uvolním. O auto se starají kluci. Jenom si občas musím vyslechnout, že bych ho mohla alespoň vyluxovat po soutěži. S financemi je to horší. Studenti jak známo výplatu neberou, takže to řešíme jak se dá a snažíme se sehnat nějakého sponzora.“
Konkurence ve třídě
Honza: „V naší třídě A5 do 1400 cm3 se bojuje na ostří nože. Někdy si až říkám, že tempo je opravdu vysoké. Super je, že na sprintech, které jsem zatím jel, se vždy sešla početná konkurence. Nikdy nás nejelo méně než dvanáct, takže bylo s kým závodit. Ale nejsme jen soupeři, mám ve třídě i řadu kamarádů. Jmenoval bych hlavně Michala Horu, nebo Jirku Sutra, se kterými se snažím svádět vyrovnané boje. Rád bych se s nimi poměřil i na nějaké dvoudenní soutěži.“
Martina: „Myslím, že úroveň v naší třídě je vysoká. Je tam hodně dobrých závodníků a jsem ráda, že zde přibývají i spolujezdkyně. Klidně by jich mohlo být i víc, i když mezi kluky je taky dobře“
Auto a jeho historie
Honza: „Závodíme s felicií upravenou pro třídu A1400. K dispozici máme šestistupňovou převodovku Hewland, velké brzdy, tlumiče Proflex a elektronické vstřikování. Auto původně postavil Karel Trněný, pak s ním zřejmě také něco odjela Katka Trojanová a nakonec ho vlastnil Dan Fottera. My jsme ho pořídili minulý rok před Pačejovem a dále jsme jeli Hradec a Kramolín. Pak jsme se společně s kamarády od nás z vesnice, hlavně s Vénou Šmídem, vrhli do repase. Auto jsme komplet rozebrali a opravila se karoserie, nápravy, tlumiče, převodovka, dali jsme velké brzdy, novou elektroinstalaci, prostě asi vše kromě motoru. Hodně mi také pomohl i Peťan Brynda. Celé naše snažení ale mělo jednu velkou chybu. Začali jsme pozdě a start Okříšek se ukrutně blížil. Ke konci jsme dělali na autě i přes noc, abychom mohli jet. Podařilo se a Okříšky se nám moc líbily. Do Hustopečí jsme již jeli s novým vstřikováním od Oty Zenkla a také po částečné repasi motoru. Zjistilo se totiž, že jsme jeli Okříšky s prasklým pístem a uhořelou hlavou. V Mariánkách nám s motorem moc pomáhají a patří jim velký dík.“
Blízká budoucnost
Honza: „Chybět nesmím doma na Kramolíně a už se těším na hezké svezení. Skvělou zprávou je hodně přihlášených aut třídy A5. Diváci by si neměli nechat ujít ani start Michala Hory s favoritem, to bude zaručeně velký oheň a nasazení. My se chceme hlavně rozjet před Hradcem. Loni to byla skvělá soutěž, sluníčko v Orlických horách, spolu s technickými tratěmi přispělo ke skvělému svezení. Snad se vydaří i letos.“
Martina: „Na oba dva závody se moc těším. Kramolín bude taková domácí příprava na Hradec, kde se mi minulý rok moc líbilo. Doufám, že nám tam znovu bude přát štěstí.“
Vzdálenější budoucnost
Honza: „Příští rok je zatím ve hvězdách. Pro finanční pokrytí z mé strany už víc udělat nemůžu, a tak musíme shánět sponzory, aby nám s tím pomohli. Určitě bych ještě chtěl vylepšit auto, hlavně spolehlivost. Rádi bychom jeli Jänner, doufám že bude hodně sněhu. Pak uvidíme, zda se vydáme i na Šumavu, která je od nás blízko a snad se nám podaří odjet všechny sprinty.“
Martina: „Líbilo by se mi odjet co nejvíc závodů, tak uvidíme, jak to vyjde. Hlavně aby nám už drželo auto, které letos několikrát zradilo. Taky bychom ráda jela Jänner, byla by to dobrá zkušenost, dvoudenní závod jsme totiž ještě nejeli a na sněhu by to bylo ještě hezčí.“
